Doba,do které spadá vyčleňování loveckých psů z dosavadních psů honících, počíná 14. stoletím.Přestože podobná specializace probíhala po celé Evropě, pravděpodobně začínala na Pyrenejském poloostrově.Dosavadní vyhovující praxe-zvěř uhonit a uštvat-byla doplněna o novou kvalitu práce, a to vyhledat úlovek čichem a ukázat místo nálezu lovci.Takovým psem nového typu se stali vedle pointerů a setrů také ohaři, jejichž nejstarším typem byl španělský„bracce de punta“, potomek honičů a brakýřů, z něhož pokračují v přímé linii španělský ohař a portugalský ohař.Odlišný vývoj ohařů v různých evropských končinách byl způsoben především rozdíly ve vyspělosti a kulturnosti národů, ale samozřejmě také rozšířením a stavy zvěře, především pernaté, což přinášelo rozdílnou loveckou i kynologickou vyspělost.Z tohoto pohledu měli ideální podmínky pro vznik nových plemen Itálie a Španělsko, což byl nejspíše také důvod toho, že právě v těchto zemích se (zhruba o 1000 let dříve než ve střední Evropě) začaly používat palné zbraně.Nový zyp lovu potřeboval i nové techniky vysledování ulovené zvěře a navíc tu ještě dovedl k vrcholu puškařství a zbrojířství.O prvenství nejstarších forem krátkosrstých ohařů vedou polemiku zastánci italské varianty (např. Richard Knoll, po I. Světové válce průkopník tehdy československé kynologie, který dospěl ke svému názoru po vzebrubné studii starých obrazů a rytin s loveckými výjevy vč. zobrazení honících psů) a varianty španělské (Paul Kleeman).Lov jako šlechtická kratochvíle přispěl k tomu, že bez ohledu na prvenství se ohaři de facto nemohli vyvíjet odděleně: mezi panovníky a šlechtici bývali darováni i směňováni, zúčastňovali se obchodních cest nebo se stávali válečnou kořistí.Šlechta, která byla provázána rodově, politicky i politicky, tak ovlivnila rychlé šíření různých psů do dalších zemí, kde dál ovlivňovali chovy.